Paolo Giordano: Osamělost prvočísel
Stojím, přemýšlím. Kdybych odešla z domu o minutu dřív – kdybych se nevracela pro deštník, který možná stejně nebudu potřebovat, kdybych svůj croissant nehltala při oblékání, ale nechala si ho na cestu, ušetřila bych přesně tu minutu – stihla tramvaj. Co když v ní seděla moje životní láska? Nebo někdo jiný, klíč k mojí kariéře? A co když ne?
Možná to tak mělo být. Možná se Alice musela zranit u lyžování, které nenáviděla, možná z Mattia nemohlo vyrůst nic jiného než matematický génius. Možná jim od narození bylo souzeno trpět osaměním. Giordanova kniha nijak těžce nefilozofuje. Hrdinové udělají nějaké rozhodnutí a musejí s tím žít. Jako my všichni. Třeba to není náhoda, že nejpozoruhodnější italský román několika posledních desetiletí napsal fyzik. Giordano není bohémský literát, co by pohrdal společností, distancoval se od ní a v koutku svého chudého pokojíčku bojoval s vlastními přízraky. Je nám blíž. Až bolestně blízko. Bolestně a zároveň – sladce blízko.
„Alicin otec si zvykl nepřevlékat se po návratu z práce. Večeřel v saku, s kravatou jen nepatrně povolenou, jako kdyby tamtudy jen projížděl.“ Samota je všude. I doma. I v té tramvaji, kde by člověk v ranním zmatku ještě snad zadoufal v nějaký záblesk naděje. Mattia, již poměrně úspěšný ve svém oboru, a tím opuštěnější ve svém vnitřním světě, telefonuje s někdejším kamarádem: „Denis přejížděl nehtem po zakroucené telefonní šnůře. Mattia na druhé straně udělal totéž a jako pokaždé ho napadla spirála DNA, jíž chybí dvojče.“ A v tom to všechno tkví. To naše chybějící druhé já.
Přesto s tím Mattia nic neudělá. Není schopen prvního kroku. Nadprůměrně inteligentní, úspěšně dostuduje a dostane stipendium na prestižní univerzitu v zahraničí, odcestuje na daleký sever a je sám; ne míň, ne víc, než byl předtím. Alice, jeho kamarádka z dětství, neurotická anorektička, které otec zničil život, zůstává ve městě. Vypořádá se se škodolibými spolužačkami, ale sama se sebou ne. Když Alice na hranici svých fyzických sil klopýtá po nemocnici, náhle spatří někoho, o kom se všichni už léta domnívali, že je mrtvý. Mohlo by to být skutečné. Tělo se nikdy nenašlo.
Čekáte happy end?
Věříte na osud?
Věříte vůbec na něco?
„Poprvé vnímala všechen prostor, který je od sebe dělil, jako směšnou vzdálenost. Byla si jistá, že on je pořád tam, kam mu párkrát napsala, před mnoha lety. Kdyby se přemístil, nějak by to zaregistrovala. Protože ona a Mattia jsou spojeni pružným neviditelným vláknem, pohřbeným pod hromadou bezvýznamných věcí, vláknem, které mohlo existovat jen mezi dvěma lidmi jako oni: mezi dvěma lidmi, kteří jeden v druhém rozpoznali vlastní osamělost.“
Já žiju také dost osamělým životem. Nevybrala jsem si to, prostě to tak je. Nedávno, jak jsem si přečetla tuto knížku, jsem poprosila svou osamělou geniální kamarádku, aby mi znova vysvětlila, jak se počítají lineární rovnice. Ty ještě pořád moc nechápu, ale něco ano – i kdybych podle Giordana byla prvočíslo, rozhodně nejsem jediná. A i to je něco.
Pavla Kopecká
Kdo by se svlékl pro Klause
V kalendáři, který se objevil na pultech knihkupectví pár dní před Putinovými narozeninami, se předvádělo dvanáct studentek žurnalistiky v provokativním prádle a s pochybným vzkazem „Vladimiru Vladimiroviči“ vedle každé z nich.
Pavla Kopecká
Jak být ženou
"Internet v podstatě prodává pornografickou monokulturu – sexuální variantu východoanglického venkova. Žádné bující živé ploty, žádné zvláštnosti, jen rovné záhony, kam až oko dohlédne – hloupé, monotónní pornopříběhy jako ten popsaný výše. Tohle je Tesco-mrd, zásun à la Microsoft Windows, který rozmačká jakýkoli jiný druh sexu na trhu."
Pavla Kopecká
Šla jsem cestou sněžných ptáků
Zapálím si svíčku a přenesu své myšlenky na pergamen. Kdysi lidé neměli sklo, protože sklo bylo vzácné, proto stavěli domy s malinkými okénky. Aby tudy netáhlo. Pak se sklo dalo sice sehnat, ale bylo tak vzácné, že když člověk odcházel z domu, vybral ho z okna a pečlivě schoval někam do bezpečí, protože jinak by o něj určitě přišel. Sklo chtěli všichni.
Pavla Kopecká
Tohle je moje filosofie, dámy!
Dá se závislost vypěstovat úplně na čemkoli? Napadlo mě dnes ráno. Napadlo mě to při čištění zubů. Zuby si čistím moc ráda. Jednou mi někdo řekl, že zubní pasty obsahují nějaké látky, které u nás vyvolají závislost, abychom pak vždycky používali jenom tu jednu značku.
Pavla Kopecká
Americký cash, britský debut
Moje babička, přestože u televize tráví dost času, se odmítá dívat na pořady, kde jde o peníze, ať už jde o vědomostní soutěž nebo pouhou hru na štěstí. Říká, že to přece nikoho nemůže zajímat. Dívat se, jak někomu úplně cizímu padne do klína půl milionu? Kdyby to byl aspoň někdo tady z vesnice...
Pavla Kopecká
Chrám tečka net
Existuje stránka, internetový chrám, kde můžete zapálit virtuální svíčku někomu, kdo pro vás něco znamenal a dnes už není mezi živými. Dost lidí už o tom zjevně ví, jelikož svíčky tam přibývají každou chvíli. A první byla zapálená už před deseti lety.
Pavla Kopecká
Meky Žbirka feat. 50 Shades of Grey
V prostorách pražského Bontonland Megastore bylo ve čtvrtek dusno. Než někomu napadlo pustit klimatizaci, trochu to připomínalo šatnu po zápase. Nebo třeba po koncertě...
Pavla Kopecká
Aha, děti, revolver…
Vlna severských detektivek mě úplně míjí. Nejspíš proto, že detektivky vůbec čtu zřídka. (Bojím se.) Přesto mi například Jo Nesbo něco říká. Když jsem toto jméno nedávno viděla na knížce s názvem Doktor Proktor a vana času, pomyslela jsem si, že to už musí být opravdu velmi fantaskní příběh, a možná ty severské detektivky přece jenom mají něco do sebe.
Pavla Kopecká
Harold Fry nás nespasí
Jdete hodit dopis do schránky. Dojdete ke schránce a usoudíte, že den je hezký a teplý a vám by delší procházka nevadila, tak třeba jdete dál, že najdete jinou schránku. Takhle to začne. Pak najednou vycházíte z města, rázujete si to přes pole bůhvíkam a za pár týdnů máte za sebou tisíc kilometrů. Jak to?
Pavla Kopecká
Bibli spálit, korán taky
Seděly jsme v kuchyni, u stolu i vedle něj, dole, kde se batolily děti. „Jakou máš vlastně barvu vlasů?“ zeptala jsem se Mony, jedné z žen, konverzačně, úplně bez rozmyslu. Polekaně se chytla za srdce, pak za hlavu, pak zajela pohledem k obýváku, kde rozmlouvali muži, až se nakonec rychle svezla ze židle na zem, ke mně a k dětem, a zašeptala: „Hnědou.“
Pavla Kopecká
A co kdybyste tohle nečetli
„Jedenáct z deseti,“ ohodnotil tuto knihu jeden čtenář na Amazonu. Jedenáct je zřejmě první do češtiny přeložený román Marka Watsona, přinejmenším jsem jiné v databázi knihovny nenašla.
Pavla Kopecká
Velmi romantická pornografie
Nebyla to jeho černá kožená bunda, co ho prozradilo. Nebyla to jeho obrovská postava. Byl to jeho neohrožený přístup a bezmezná sebedůvěra, jak zabrzdil svůj motocykl a ještě jednou vyhecoval motor předtím, než ho vypnul. Způsob, jakým přehodil nohu přes blyštivou nádrž a sundal si helmu jako kovboj seskakující z hřebce. Byla to aura ryzí síly, cítila ji na ty metry daleko, jako jemnou ránu do těla.
Pavla Kopecká
Whores' Asylum – Těchto děvek se nebojte
Mladičký bohoslovec potkává mladičkého gynekologa. V jednom pokoji. Před mnoha lety ve viktoriánské Anglii. Dva studenti, oba stejně zapáleni pro předmět svých zájmů. Přesto jejich známost přeroste v upřímné a hluboké přátelství. Dokud se na scéně neobjeví žena...
Pavla Kopecká
Divoši si servítky neberou
„Kam se poděla morálka?“ povzdechl si Ben.„Tamtéž, co cédéčka.“Divoši. Nová kniha od Dona Winslowa. Road movie, napadlo mě. Jenomže tohle není film a taky se tam v podstatě nikam moc nejede. Přesto mi to označení ke knize sedí.
Pavla Kopecká
Bla bla bla: Hledám upřímného podnikatele
Za poslední týden jsem při různých pochůzkách a procházkách a čekání na tramvaj viděla nejméně tři papíry nalepené na sloupech nebo ve výkladech obchodů, že se někomu ztratil pes nebo kočka, jak vypadá, na jaké jméno slyší, případně fotka, naše Kulička na gauči, náš Bobík před boudou.
Pavla Kopecká
O socialismu s láskou
„Ty nebudeš pít?“ otočila se ke mně na svůj věk markantně vyspělá S. Jméno schválně neuvádím celé, protože je šťastně vdaná a má žárlivého manžela. Zavrtěl jsem hlavou. „Napij se a něco zajímavého ti ukážu,“ slibovala s úsměvem. Váhal jsem. „Vyber si, chceš whisky, nebo něco jiného?“ – „Byly by banány?“
Pavla Kopecká
Sympatické oběti brutálních činů
Na knihu Třináct relikvií jsem byla upozorněna několika různými lidmi. Dokud nevyšla, nikdo samozřejmě nevěděl nic konkrétního, nicméně už se šeptalo, že toto rozhodně není román pro děti či mládež, jak tomu bylo u předchozí tvorby Michaela Scotta. Prý plné násilí, brutálních výjevů, sexu – dokonce někdo zmínil sado-maso. To se v poslední době zmiňuje v souvislosti s literaturou nějak často. A za vším hledej ženu – rovněž se rozkřiklo, že za to může Colette Freedmanová, spoluautorka knihy.
Pavla Kopecká
Jak hubnou ajťáci
Seděla jsem dnes v čekárně u zubaře – pro mě to naštěstí zatím nejsou nijak tragické chvíle – a v klidu si listovala nějakým katalogem o knížkách. Pak jsem se pozastavila nad sekcí s knihami o zdravé výživě a životním stylu. Ne že by mě normálně něco takového zajímalo. Prostě mi ty knížky připadaly vlastně stejné a hloubala jsem, proč si někdo vybere některou a ne jinou.
Pavla Kopecká
Žena přivázaná k posteli
Světové řebříčky nejprodávanějších knih se prohýbají pod tíhou nové vlny erotické (konkrétně řekněme mírně sadomasochistické) literatury pro ženy. A ta nepochybně brzy zaplaví i nás, mnozí (mnohé) už o tom vědí a chvějí se očekáváním. Protože jména už pronikla.
Pavla Kopecká
Cirkus přijede bez varování.
A je jiný než cokoliv, co jsem kdy viděla. Nevzpomínám si, že bych jako dítě nějak zvlášť toužila jít do cirkusu. Několikrát jsem tam byla, ale nepředstavovalo pro mne takové to magické místo, o němž bych snila. Teď jsem našla Noční cirkus a chvíli se zdálo, že by se tam dalo jít. Ale asi nedá.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 39
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1505x